Umění se jako proud, jako –ismus stal systémem tezí o světě, systémem, který lze nahradit jiným. Jádro umění přestalo být viděno v subjektu a jeho prožívání světa, nýbrž přešlo do teorie, do pojmového uchopení umělecké tvorby a jejího místa na světě. Staré elitářství umělce tvůrce, které se opíralo o jakési přirozené a v kontinuitě tradice uchovávané standardy vnímavosti, je nahrazeno elitářstvím umělce znalce, který bourá stará a přichází s novým pojetím umění, s novou érou smyslu a prostředků, s novou teorií, bez níž jeho dílo nelze pochopit. Ohromný experimentátorský chaos, jenž tak z avantgardy vznikl a který je dnes naprosto nepřehledný a bezvýznamný...
Ochutnávání jablka/ Apple tasting - předmluva k obrazu
Ráj, Adam, Eva, had a jablko, jablo - apple, to všechno k sobě neoddělitelně patří v mysli mnohých lidí. Jsou základní mýtické prvky v nejstarším konfliktu mezi člověkem a Bohem. Známe dobře ten příběh. Když Bůh stvořil Adama, prvního člověka, a dovolil mu žít ve zvláštní zahradě v bájném Edenu. V té zahradě byly stromy, které Adamovi poskytovaly potravu, a uprostřed té zahrady byly dva zvláštní stromy: trom života a strom poznání dobrého a zlého. Z toho druhého pod hrozbou smrti Bůh Adamovi zakázal jíst. Bůh pak stvořil Adamovi partnerku Evu, aby Adam nebyl sám. Z příběhu víme dál, jak had promluvil s Evou a přesvědčil ji, aby pojedla plody i ze stromu poznání dobrého a zlého. Eva plodů pojedla, a jedl i Adam. A to byla osudová chyba, která měla za následek prudký hněv boží a jejich vyhnání z rajské zahrady. Jakou roli v tom příběhu ale hraje jablko? Biblický text o jablku nic neříká, hovoří pouze o plodu. Jaký to plod Eva s Adamem tedy snědli? Kde se vzalo jablko? Kdo by neznal ten klasický výjev hada, obtočeného kolem kmene stromu, jak přináší v tlamě jablko a podává je Evě! Kde se vzalo to jablko, které známe z tolika obrazů, zejména renezančních, ale i z jiných období? Kde se vzalo to jablko, které je zmiňováno znovu a znovu v literárních dílech klasiků i moderních autorů? Od 18. století se části hrtanu, přesně štítné chrupavce, říká Adamovo jablko. Je to jablko Adamovo, protože je to více mužská záležitost, protože Adam byl Bohem přímo poučen a Eva byla chápána spíš v roli pokušitelky, hloupé a naivní bytosti, která uvěřila hadovi a zmanipulovala Adama. Ten však byl hlavním činitelem, proto tedy Adamovo jablko. V českých končinách se ovšem Švejk poradil s Kafkou a místo Adamova jablko máme tak řečený ohryzek. I tak je to ale pozůstatek na prvotní hřích, kterého se Adam s Evou dopustili, takže jablko nebo jeho ohryzek nám symbolicky zůstal trčet v hrdle. Avantgarda se soustřeďuje na sebe sama a skutečnost, že její nejlepší umělci jsou umělci pro umělce a nejlepší básníci jsou básníci pro básníky, jí odcizil celou řadu těch, kteří dříve byli schopni vychutnávat a vážit si náročného umění a literatury, ale kteří nyní nejsou ochotni nebo schopni zasvěcení do tajemství jejich řemesla. Masy byly vždy více méně netečné ke kultuře v procesu vývoje. Ale dnes je tato kultura opouštěna i těmi, komu ve skutečnosti náleží – vládnoucí třídě. Té totiž avantgarda patří. Žádná kultura se nedokáže rozvinout bez sociální základny, bez zdroje stálých příjmů. Ty byly v případě avantgardy poskytnuty elitou vládnoucí společenské třídy, od které se považovali být odtrženi, ale se kterou byli stále propojeni zlatou pupeční šňůrou. Skutečný paradox. Nyní se tato elita rychle zmenšuje. Jelikož avantgarda tvoří jedinou živoucí kulturu, kterou máme, je ohrožena budoucnost kultury obecně
Avantgarda či „vysoké umění“ dnes představuje pluralitní prostředí, které do obecné kultury uvádí fenomény, které předtím nebyly ve vztahu k umění chápány vážně. Kýč a avantgarda dnes k sobě mají blíže než kdykoliv předtím. Vzájemně se podporují a někdy je dokonce těžké je od sebe odlišit.
‚Když jsem se v roce 1913 ve svém zoufalém pokusu osvobodit umění od balastu objektivity uchýlil k čtvercové formě a vystavil obraz, který se neskládal z ničeho jiného než černého čtverce na bílém poli, kritici i publikum si povzdychli: ‚Vše, co jsme milovali, je nyní ztraceno. Jsme v poušti… Před námi není nic než černý čtverec na bílém pozadí!‘ I já jsem byl uchvácen jakousi bojácností smíšenou se strachem, když jsem měl opustit ‚svět vůle a myšlenky‘, ve kterém jsem žil a pracoval a v realitě, ve kterou jsem věřil. Ale zářivý pocit osvobození neobjektivity mě dále zatahoval do té ‚pouště‘, kde byly reálné pouze pocity… takže se pocit stal substancí mého života. Nejednalo se o ‚prázdný‘ čtverec, který jsem vystavil, ale spíše o pocit neobjektivity… Suprematismus byl znovuobjevením čistého umění, které se v průběhu času zakrylo nahromaděním ‚věcí‘… Veřejnost však viděla neobjektivitu jako zosobnění úpadku umění a nepochopila evidentní fakt, že pocit zde nabral externí formu… K. Malevič
Malevičovy texty jsou vynikající ukázkou slepé uličky, v níž uvázla avantgarda se svým objektivistickým pojetím uměním. Umění se jako proud, jako –ismus stává systémem tezí o světě, systémem, který lze nahradit jiným. Jádro umění přestalo být viděno v subjektu a jeho prožívání světa, nýbrž přešlo do teorie, do pojmového uchopení umělecké tvorby a jejího místa na světě. Staré elitářství umělce tvůrce, který se opírá o jakési přirozené a v kontinuitě tradice uchovávané standardy vnímavosti, je nahrazeno elitářstvím umělce znalce, který bourá stará a přichází s novým pojetím umění, s novou érou smyslu a prostředků, s novou teorií, bez níž jeho dílo nelze pochopit. Ohromný experimentátorský chaos, jenž tak z avantgardy vznikl a který je dnes naprosto nepřehledný a bezvýznamný, měl ovšem svůj obrovský smysl. Velká proměna epoch, nástup techniky, nejrůznějších ideologií, pocit konce starého světa, obrovská moc rozumu, fingovaná vědou i hegelovskou filozofií, to všechno oprávněně budilo otázky po budoucnosti, po proměně člověka, po novém náboženství a novém zakotvení člověka v celku kosmu. Avantgarda jen ukázala, že mohutné fanfáry nových zítřků nepřehlušily věčné tremolo existence. Ta urputná snaha, patrná i u Maleviče, dobrat se pevné půdy, rozvrhnout nový svět a ukázat svou jinakost, autenticitu pohledu, hledat meze možného. Ve svých figurálních obrazech z roku 2013 jsem se zabýval, bavil, kombinací zdánlivě k sobě nepatřících elementech, symbolech dnešního světa.
|
Archives
November 2014
Categories |